Eva se narodila v roce 1978 v Jičíně, v krásném prostředí Českého Ráje, kde vystudovala gymnázium.

V roli studenta absolvovala 7 jazykových škol v různých zemích světa. Studovala na třech univerzitách: v Anglii, Francii a Kanadě. Projela mnoho zemí i národních parků od Anglie až po Kanadu. Složila 4 mezinárodně uznávané jazykové zkoušky v zahraničí.

V Tutuki má na starosti jazykové pobyty v zahraničí.

Eva a její životní cesty

Eva se narodila v roce 1978 v Jičíně, v krásném prostředí Českého Ráje, kde vystudovala gymnázium.

Před dalším studiem na vysoké škole se rozhodla zlepšit svojí úroveň angličtiny a nabrat pár zkušeností. Odjela jako au-pair na rok do Anglie a zkušeností nabrala možná mnohem více, než tehdy chtěla. Z jednoho roku byly nakonec roky 4, během nichž stihla vyzkoušet mnoho pracovních pozic a jazykových kurzů.

Po návratu do Čech jí to ale stále táhlo do světa. Během bakalářských studií tak odjela na jazykovou školu do Alicante ve Španělsku, kde potkala mnoho zajímavých lidí ze všech koutů světa.

Ti nasměrovali její další cestovatelské kroky do provincie Québec v Kanadě, kde studovala francouzštinu, cestovala a sepisovala svoji bakalářskou práci.

Než se naučila trochu francouzsky, pomohl jí pobyt v Montrealu, v největším a nejvíce multikulturním městě Québeku, kde se snadno domluvíte jak francouzsky, tak anglicky. Kromě Montrealu zde objevila krásu národních parků Québecu a zažila dobrodružství při seznamování se s běluhami a keporkaky na mořském kajaku.

Cestování i studium v zahraničí Evu pohltily, a proto se rozhodla pokračovat v magisterském studiu ve Velké Británii, na Cardiffské univerzitě ve Walesu.

Zde studovala, pracovala, a díky univerzitnímu turistickému klubu dost cestovala. Podívala se tak do národních parků Snowdonia, Pembrokeshire Coast i Brecon Beacons, “vyběhla” na Ben Nevis, a hledala příšeru v Loch Ness.

Po ukončení studií v Cardiffu se rozhodla strávit ještě jeden poslední studijní rok v Nice ve Francii. Ten završila zkouškou DELF B2 a domů si odvezla mnoho nezapomenutelných zážitků, od zdolávání via ferrat, Grand Prix Monaca, filmového festivalu v Cannes až po krásné túry v národním parku Mercantour.

Nejodvážnější cesta

Cardiff promoce

Za nejodvážnější cestu asi považuji tu svoji první, kdy jsem se z pohodlí domova, s naivními představami a mizernou úrovní angličtiny v 18 letech poprvé vydala do Londýna jako au-pair.

Měla jsem smůlu na rodinu, která si pojem au-pair spletla s prací podřadné služky a moje snaha zajistit si pomoc vygradovala tím, že mě zamkni v pokoji. Sbalila jsem tedy kufry a přízemním oknem utekla pryč.

Žádné nouzové kontakty tehdy nezafungovaly, začalo se stmívat a já neměla ani peníze, ani kam jít. Odjela jsem tedy do centra a přečkala svojí první a naštěstí poslední noc jako “bezdomovec” na Piccadilly Circus.

Pak jsem potkala dobrého anděla – Češku, která pracovala v kavárně na Victoria Station, vzala mě k sobě domů a nechala mě tam, dokud jsem si nenašla práci a nepostavila se na vlastní nohy.

Byla to zkušenost k nezaplacení a jak říkali moji rodiče, byla to vysoká škola života :)

Nejlepší práce

Největší škálou prací jsem si prošla v Anglii. Pracovala jsem jako au-pair, uklízela v luxus-ních sídlech, obsluhovala v kavárně i na svatbách, prodávala lístky v nočním klubu či točila pivo na Cardiffském Millennium Stadionu, kde jsem zažila nezapomenutelné mistrovství světa v rugby.

Nejvíc mě ale bavila práce pro společnost v Londýně, která realizovala nahrávací a post-produkční studia.

Dostala jsem se tak například do míst, kde vznikal James Bond, zažila nahrávání hudby k filmu Mumie se symfonickým orchestrem z USA a mohla se podivovat nad tím, že vybrat správný štěkot psa, či zvuk kapky vody může trvat celý den. Při každé z těchto prací jsem se naučila něco nového a potkala spoustu zajímavých lidí, a to samo o sobě bylo velmi obohacující.

pracovní zkušenost eva

Nejnebezpečnější okamžik

nebezpečný okamžik eva

To si tak užíváme se svým budoucím manželem dovolenou na Tenerife. Rozhodneme se, že absolvujeme ten nejhezčí pobřežní trek na ostrově.

Vyšplháme se na útesy a otevře se nám pohled na krásný maják nad otevřeným mořem. Slunce pálí, kocháme se výhledy z útesů a ani si nevšímáme, že vyšlapaná cesta se pomalu ztrácí. Dochází nám voda. Na půli cesty je ale vesnička, kde doplníme zásoby a občerstvíme se.

Blížíme k vesnici. Žízniví a hladoví se natěšeně rozbíháme k prvnímu stavení. ŠOK. Vesnice je opuštěná, rozpadlá a po vodě ani památky. Na návrat je už pozdě, a tak se rozhodneme pokračovat v cestě. Slunce žhne, část stezky se zřítila do moře a my po kamenné suti kloužeme k dalším útesům. Netušíme, co nás ještě čeká.

V hlavě mi probleskne, že když se tu zřítíme, nikdo nás nemá šanci objevit. Pusu mám rozpraskanou žízní a pomalu mi dochází morální síla. Muž mě ale drží a táhne dál. Cíl je stále v nedohlednu, ale po další hodině cesty najdeme alespoň skálu, po které kape voda. Tiskneme své tváře ke skále a snažíme se zachytit každou kapičku.

Z posledních sil se vydáváme dál po cestě a po nějaké době se z dálky konečně začínají vynořovat střechy obydlí. Cestou míjíme varovné cedule s překříženými hnáty. Nebezpečná stezka je uzavřena. Přemítáme, proč tyto cedule neumístili i na druhou stranu stezky.

V hlavě mi hučí a mám pocit, že bez vody už neujdu ani krok. Když spatříme prvního člověka běžíme k němu a voláme: „AQUA“. Pošle nás k rezavé studni a my už se ani neptáme, zda je voda pitná … je nám to jedno, hlavně že TEČE. ;)

kontaktujte mě

Máte dotazy? Kontaktujte nás.

Kontaktujte nás